Kdo je dobrovolník

„Na začátku jsem nevěděla, jaké oddělení nemocnice bych si měla vybrat; zkusila jsem dětské a LDN… Hned po první návštěvě výtvarného kroužku vedeného Boženkou Sekaninovou jsem měla jasno. Přátelská atmosféra, usměvavé tváře babiček a dědoušků a neskrývané nadšení z relativně jednoduché výtvarné práce. To je vlastně to, co mi dobrovolnictví přináší. Usměje-li se na vás člověk, který cítí, že i na sklonku svého života o něj má někdo zájem a že není sám, je pocit, který se nedá ničím nahradit. Z každého setkání s pacienty na LDN odcházím spokojena a nabita pozitivní energií do dalších všedních dní.“

„Hledal jsem na internetu, jaké existují možnosti dobrovolnické činnosti, a na DC Motol mi ulpělo oko. Zkrátka mě to zaujalo a přišlo mi to jako dobrý nápad. Dobrovolnictví mi přináší radost i smutek, pohled z jiné strany, zkušenosti v některých méně častých životních situacích, zábavu, aktivní odpočinek, pocit smysluplně stráveného času... Chodím jednou týdně na oddělení onkologie větších dětí. Nejdříve vždy požádám sestřičky o krátkou informaci o přítomných dětech. Potom obejdu všechny pokoje, pozdravím se s dětmi, chvilku si s nimi popovídám a nabídnu nějakou kolektivní činnost, většinou hry.“

„Sama jsem jako dítě byla hospitalizovaná v nemocnici a dodnes si pamatuju jak dlouhé byly večery, když odešly návštěvy… O dobrovolnictví jsem se poprvé dozvěděla ve Velké Británii kde jsem studovala. Po návratu jsem si na internetu vyhledala informace o dobrovolnickém centru v Motole. Dobrovolnictví mi přináší velkou radost. V dnešním zrychleném světě mám možnost se zastavit a zamyslet se nad základními hodnoty v životě jako je zdraví, rodina a smích… Docházím na pediatrii, kde jsou hospitalizovány děti od novorozeňat až po děti do 18 let.“

„I ve svém volném čase si dokáži najít chvíli na ostatní kolem sebe. A jako pacient této nemocnice jsem si uvědomil, že stačilo málo, abych zapomněl na bolest a trápení při návštěvě dobrovolníků, rodiny a přátel. Vnitřní potěšení z toho, že dokáži někomu pomoci v dobrém i zlém období jeho života a podělit se sním o radost a slzy smíchu, ale i smutku. Takové rčení: „Můj život je jen zpola naplněn, když dostávám. Mé srdce je zcela naplněno jen když dávám.“ Docházím na dětskou část nemocnice. Některé dny i občasný pokus namalovat obrázek na zeď pro veselejší nemocnici. Snažím se, aby se nemocnicí šířila pohoda, radost a smích mezi návštěvníky.“